Evoluce golfových míčků

Z roku 1618 pochází zmínka o péřovém golfovém míči ("featherie"). Šlo o ručně (jak jinak) vyráběný míč z husího peří spěchovaného do koule v koňské či kravské kůži. Výroba probíhala za mokra, jakmile komplet uschl, kůže se scvrkla a peří mělo naopak tendenci se roztahovat, čímž se docílilo značné tvrdosti balónku. Míč byl dokončen pomalováním a oražen značkou výrobce, na jehož schopnostech značně závisela kvalita finálního kusu. Povaha této náročné práce se však podepsala i na ceně míče, který byl někdy dokonce dražší než samotné hole.

Nejstarší péřové míče nedosahovaly dlouhých vzdáleností a padaly nejpozději na 200 yardech. Samuel Messieux přesto nastolil rekord ve vzdálenosti péřáčku, když v roce 1836 pálil mamutích 361 yardů na St. Andrews za mrazivého dne s podporou prudkého větru.

Nástupu gutaperčového míče ("guttie") pomohl přibližně v polovině "století páry" reverend Adam Paterson ze St. Andrews. Míče byly vyráběny z gumě podobné mízy gutaperčovníků, stromů objevených v tropech. Zahřáním bylo možno hmotu lehce vytvarovat do koule a následně použít ke hře. Vedle relativně jednoduchého výrobního postupu přinášeli "gutties" i možnost snadné opravy prostým znovu nahřáním a přetvarováním. Hladký povrch těchto míčů měl zpočátku za následek kratší dolet oproti kožeňákům, což se podařilo dohnat po roce 1880 různým vzorkováním na povrchu balonu. Nejznámějším vzorem se stalo "bramble" neboli ostružiní - kulaté hrbolky po celém povrchu míče, v podstatě přesný opak dnešních důlků. S industrializací a mechanizací přišly formy na sériovou výrobu "gutties" (např. firma Dunlop), takže se opět zlevňovalo a zánik ruční výroby na sebe nenechal dlouho čekat.

Evoluce však pokračovala dál a když jednou zaklepala u dveří Coburna Haskella, vnukla mu myšlenku míče z jednoho kusu gumového jádra. Haskell jej vyrobil a představil veřejnosti v roce 1898. Poté, co se osvědčil i na British a US Open (1901), bylo gutaperčovým ostružinám odzvoněno. Haskellův míč vypadal na první pohled stejně jako "guttie", průměrnému golfistovi však přidal 20 yardů navíc.

Nadále se experimentovalo s různými vzory, což je mimochodem jeden z důvodů, proč je golfové sběratelství tak zajímavé. William Taylor byl prvním, kdo aplikoval na Haskellův míč vzor s důlky ("dimples") v roce 1905 a dal míčkům dnešní podobu (alespoň navenek). Jako rekord Haskellova gumového míče se uvádí vzdálenost 430 yardů z rukou a hole Craiga Wooda na Brittish Open v St. Andrews v roce 1933.

Výrobci pokračovali s experimenty i ve stylu Járy Cimrmana, kdy hlavním přínosem jejich pokusů bylo zjištění, že "tudy cesta nevede". Jedním z příkladů budiž návrh pneumatického míče z roku 1906. Šlo o Haskellův míč se stlačeným vzduchem, který byl bohužel v případě zahřátí na slunci náchylný k explozím. Jiní zkoušeli korek, rtuť či jiná kovová jádra. Až v roce 1972, kdy firma Spalding představila první dvoudílný míč Executive, byl základní Haskellův návrh vylepšen.

Dnes je nabídka míčů neuvěřitelně široká a vydala by za námět několika dalším článkům. Co se týká vzdáleností, je vývoj omezován s požadavkem na bezpečnost stanoveným limitem mezní rychlosti, kterou míč nesmí překročit na kalibrovaných strojích. V kostce snad stačí říci, že jádra i obaly jsou z vyráběny z různých materiálů, jejichž kombinace určuje vyšší vhodnost pro udílení rotací, vzdáleností, případně ovlivňuje životnost míče. Surlyn poskytne dlouhou výdrž, měkčí balata je neocenitelná při hře v blízkosti greenu. Třídílný míč s tekutým jádrem dokáží bezezbytku využít profesionálové, zatímco víkendovým hráčům stačí bohatě jednodílný "dimplík".