Počítání HCP: Teorie I.

Nejprve je nutno vyjasnit důležité pojmy a aby teoretizování o hendikepech stálo na bytelných základech, vezmeme terminologii opravdu od podlahy.

Par

	Vzdálenosti pro par (v metrech)
	par	muži	ženy
	3	do 220	do 200
	4	200 - 450	180 - 390
	5	přes 400	přes 360

Začínáme od Adama. Par jamky je norma určující počet ran, které by měl hráč na jamce uhrát. Par hřiště je součet parů všech jamek a neoficiální standard je 72. Pro určení paru jamky je směrodatné, kolika ranami se lze dostat na green. K nim se pak ještě přičtou dva putty na dopravení míčku do jamky. Takže po odpalu na tříparovce by golfista neměl sahat po jiné holi než po putteru a kráčet rovnou ke greenu. Hezký sen, že?

Skreč hráč
Skreč hráč není hráčem, který přerušil hru kvůli zranění, jak to bývá kupříkladu v tenise. V golfu toto označení znamená, že hráč má nulový hendikep, čili hraje všechny jamky na par. Toto tvrzení sice sám sobě zanedlouho napadnu, ale pro tuto chvíli jej berme jako zjednodušující definici.

Hendikep (HCP)
Z původní myšlenky adekvátně porovnávat výkony mužů a žen, kterou už koncem 19. století prezentovala v Londýně organizace Ladies Golf Union, se hendikepování dobralo k poměrně přesnému vyjádření aktuálních skórovacích možností hráče. V České Republice používáme systém EGA, který je jednotný takřka pro celou Evropu - zlatá globalizace. Hráč s nulovým HCP, ať už Španěl, Němec nebo Čech, je skoro bůh (jeho hendikep říká, že hraje v průměru 0 ran nad par hřiště), zatímco hráč např. s HCP 18 s hřištěm trochu zápasí (hraje v průměru 18 ran nad par hřiště, čili jednu ránu navíc na každé jamce). Ani tato věta však není zcela nezpochybnitelná, více v následujícím odstavci.

USGA Course & Slope Rating System
Pro určení obtížnosti hřiště je par velmi hrubá a v podstatě diskriminační míra. Jedna tříparovka může být devadesátimetrová prostorná louka a druhá třeba sto osmdesát metrů dlouhá laguna s maličkým greenem obklopeným vodou. Proto už od počátku 20. století piluje Americká golfová asociace (USGA) k dokonalosti systém hodnocení hřišť. Hlavním přínosem tohoto systému je komplexní vyjádření obtížnosti hřiště, z čehož vyplývá možnost porovnávání výkonů na rozdílných hřištích ergo stanovení objektivního hendikepu.

Systém se zajímá o celkovou délku hřiště, ale nejen tu geodetickou. V potaz jsou brány i další faktory jako doběhy míčů (sklon terénu, tvrdost fairwayí), převýšení mezi odpališti a greeny, nadmořská výška, působení větru či nutnost hrát kratší rány na "zatáčejících" jamkách (dogleg). Dalším kritériem jsou konkrétní překážky na jamkách. Šířka fairwayí, hustota roughu, množství stromů, bunkerů a vodních překážek, velikost a povrch greenů, hranice autů, topografie drah a jako bonbónek i psychický vliv kombinací překážek na jedné jamce.

Pomocí tabulek plných koeficientů (evoluce systému trvala takřka jedno století) lze tedy určit, jak je hřiště "doopravdy" dlouhé a jak jsou překážky "doopravdy" obtížné. Sečtením těchto dvou hodnot se získá absolutní obtížnost hřiště neboli Course Rating (CR) , čili upravený počet ran, které by měl uhrát skreč hráč. Vida, už se nám ta definice trošku kroutí. Skreč hráč nehraje v paru, ale v CR, takže někde pod (na lehkých hřištích) a onde zase nad par (obtížnější hřiště).

Kdo z nás je však skrečovým hráčem? Proto existují další koeficienty počítající s kratšími ranami a jejich větším rozptylem. Dle těchto upravených hodnot se pak stejným způsobem jako při tvorbě Course ratingu spočte tzv. Bogey rating a následně se určí Slope rating (SR) - zjednodušeně řečeno norma hřiště pro "horší" hráče. Tím jsme se dostali skoro k dokonalosti, protože pomocí CR a SR lze určit obtížnost kteréhokoli hřiště pro kteréhokoli hráče. Netřeba dodávat, že drtivá většina hřišť v Čechách (a na Moravě i ve Slezsku) je takto znormovaná, což je pro český golf opravdu pěkná vizitka.