Dodatek ke Kuchařce

Ruku v ruce s jamkovými hrami jdou sázky. Sázení na výsledky zápasů trvá pravděpodobně tak dlouho, jak je sama hra stará. Nutkání vsadit se, že je člověk schopný zahrát jamku na míň ran než jeho soupeř, se ukázalo jako neodolatelné - v kterémkoliv čase.

Podléhali mu hráči již v „dřevních“ golfových dobách, kdy byl tento sport kratochvílí jen pro úzký okruh vyvolených gentlemanů. Jak šel čas a u klubů se začali objevovat coby golfoví čeledíni první profesionálové, zjistila šlechta, že mnohem zábavnější je sázet na výsledky druhých. V polovině devatenáctého století se tak velmi rychle staly populární zápasy tehdejších slavných rodinných klanů Morrisů, Parků a Dunnů. Nad výsledky jednotlivých singlů či čtyřher, které se pravidelně odehrávaly na hřištích v St. Andrews, Musselburghu či Leithu, visely často sumy, které si dotyční profesionálové nevydělali za celý život. Tito mistři však hráli jen aby se uživili, neboť bank byl v rukou všemocných amatérů.

Se začátkem dvacátého století zadul do sázkařských plachet nový vítr, když se zábava začala hledat v neobvyklých výkonech. V roce 1907 se slavný amatér John Ball mladší vsadil, že půjde v husté mlze kolo na Hoylake za méně než 90 ran, maximálně do tří hodin a bez ztráty balonu! Vystupuje před velkým zástupem lidí, Ball hrál na černo obarveným gutaperčovým míčem a nastřílel výtečných 81 v čase něco přes dvě hodiny. To už byl čin hodný obdivu.

Shodou náhod byl Royal Liverpool dějištěm i jiné sázky, která je bezpečně zaznamenána v golfových análech. V jamkovém zápase hraném mezi hráči se hendikepy 0 a 6 měl ten papírově slabší právo třikrát během hry vykřiknout. Tuto výhodu si podržel až do třinácté jamky, kdy během švihu svého soupeře poprvé křikl. Scratch hráč byl při každé další ráně stresován čekáním, kdy jeho soupeř opět zařve a tento stupňovaný tlak ho nakonec dovedl ke ztrátě nervů i zápasu.

Jistému členu londýnského Royston Golf Clubu se dostalo nabídky od J. Farrara, který prohlásil, že dokáže zahrát méně než 100 ran oblečen v plné polní. Jako dobře trénovaný armádní důstojník vyhlásil kurz deset ku jedné a získal tak malé bohatství. Později totiž vyzval k souboji místní profesionály, kteří pod tíhou vojenského vybavení všichni do jednoho při snaze pokořit 100 ran selhali. Jen o pár let později hrál Harry Dearth, jeden z předních operních pěvců té doby, v meziklubovém klání oblečen dokonce v rytířském brnění. Jemu však štěstěna nepřála, byť prohrál těsně 1:2. Jiný proslulý gambler Ben Sayers ožulil o nějaké ty dolary neznámého amerického návštěvníka Royal Burgess Golf Clubu v Edinburghu, který nevěřil, že Sayers dokáže jít hřiště se skóre 4 na všech jamkách (tedy i na parech 3 a parech 5).

Jih Anglie byl svědkem neobvyklého duelu mezi hráčem s vysokým hendikepem a scratch hráčem. Dohoda určila, že na každé jamce, kde bude špičkový golfista začínat, mu připadne povinnost vypít velkou whisky se sodou. Hrajíce oba podle svých možností došli pánové až na šestnácté odpaliště, kde se scratch hráč zhroutil namol a prohrál „kontumačně“, ačkoli v té době ještě o jeden bod vedl.

Mimo sázek založených na golfových dovednostech (ano, hra v brnění je golfová dovednost, nikoliv dovednost rytířská) pamatuje minulost i mače slavných golfistů proti specialistům v jiných oborech. Feudální společnost měla možnost čas od času shlédnout měření sil mezi golfisty a lučištníky. Legenda z Velkého triumvirátu Harry Vardon jednou bojoval dokonce i proti oštěpařskému šampiónovi. Jak se po zápase musel cítit chudák greenkeeper? Po takové příhře oštěpem z padesáti metrů atlet na greenu vyrobil určitě pořádný „pitchmark“.

Ve světle těchto epochálních pitomin, nad nimiž každý negolfista kroutí nechápavě hlavou (kdo nezkusil, nepochopí), se zdají naše nedělní jamkové hry o pár hraných míčů naprosto neškodnou záležitostí. Ale kdo ví, možná, že těmito mini sázkami drbete za ušima štěně, které se zvrhne a vyroste z něj pes Baskervilský...